Sobota, 17 Listopad 2018
ico Velke pismo Standardni pismo Male pismo ico 100% 1024x768
Hlavní strana Historie sboru

Multimedia

Kalendář

<<  Listopad 2018  >>
 Po  Út  St  Čt  Pá  Sob  Ne 
     1  2  3  4
  5  6  7  8  91011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

 

 

 

 

Hasici Zadverice Historie sboru
Historie sboru PDF Tisk Email

PUBLIKACI VYDANOU K STÉMU VÝROČÍ SBORU JE MOŽNO ZAKOUPIT VE ZBROJNICI.

Cena 40,- Kč, na skladě je taky kniha vydaná k 80. výročí ze které je ukázka - Oheň, voda a lidé. Cena 50,- Kč. Po dohodě můžeme zaslat i poštou na dobírku. Objednat lze na  Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript .

Přečtěte si historii hasičského sboru v Zádveřicíh. Podrobně rozepsána s dobovou fotodokumentací i slohem. V prvním díle začínáme dobou před založením sboru po rok 1907.

 

 

Úvod k historii hasičského sboru Zádveřice

 

V Zádveřicích došlo k založení hasičského sboru v roce 1911 a mohlo by se zdát, že se tak stalo dosti pozdě. První sbory dobrovolných hasičů vznikaly na Moravě v sedmdesátých letech 19. století, příkladem jsou v blízkém okolí Malenovice, kde byl sbor založen v roce 1874. Ve Zlíně a Slušovicích se tak stalo v roce 1884, ve Vizovicích o dva roky později. V Želechovicích, Provodově a Lužkovicích vznikl sbor dobrovolných hasičů v roce 1891. A vznikaly sbory v dalších vesnicích a městečkách.

Nebylo v silách našich předků koncem 19. století tento problém v Zádveřicích vyřešit. Neštěstí, jakým se stal požár obce v roce 1856, vedlo k velkým ekonomickým ztrátám, které byly napravovány dlouhá léta. Událost negativně ovlivnila oblast kulturní a sociální, v bezradnosti při řešení hmotné situace sahali lidé nakonec po alkoholu, alkoholismus pomalu zapouštěl kořeny a pak dlouhé období valašskou obec sužoval.
Požár zřejmě v následujících letech také ovlivnil emigraci do Spojených států amerických, která započala již v letech 1852-1854 a pokračovala až do začátku 1. světové války. Lze se domnívat, že tato událost odchody z obce urychlila. Současník období velkého požáru Zádveřic Adam Žambokrety uvádí, že „mnoho údů se vyprodalo a vystěhovalo tehdy do Ameriky a do Uher". Po prostudování jednotlivých ročních hlášení zádveřických farářů bylo zjištěno, že za období let 1850—1907 odešlo ze zádveřické farnosti prokazatelně více než 700 osob.

Obyvatelé, kteří v Zádveřicích zůstali, nestačili řešit všechna společná opatření pro obec. Zřízení hasičského sboru, které k nim rozhodně mělo patřit, bylo stále odkládáno pro nedostatek obecních prostředků. Po překonání největších hmotných svízelů, kdy se život obce dostal na únosnou hmotnou úroveň, vyhořely roku 1907 Zádveřice podruhé.

Dva požáry, kdy se lidé nebyli schopni sami bránit proti ničivému ohni, přivedly vedení obce k rozhodnutí hledat pomoc ve vlastních řadách. Byla učiněna první obecní protipožární opatření, obec hledala radu také u pojišťoven. Kroky odvážných mužů z obecního výboru došly na klikaté cestě poznání na křižovatku označenou v čase rokem 1911, kdy založili v naší obci Sbor dobrovolných hasičů.

 

 

I. OBDOBÍ PŘED ZALOŽENÍM SBORU

Požáry a povodně

 

Požáry a povodně provázely lidi odpradávna a ani naše vesnice nemohla ujít těmto živelním pohromám. Přestože nemáme po ruce písemná svědectví o požárech v naší vsi z dávných časů středověku či dob pozdějších, můžeme se domnívat, že při událostech, které probíhaly kolem historicky pevných časových bodů, jako byly násilné vpády Tatarů a Turků na Moravu, při loupežích a válkách, kdy docházelo k pálení někdy celých měst a vesnic, byla ohnivými jiskrami a slzami skropena také naše obec.


Zádveřice leží mezi hřebeny Hostýnských a Vizovických vrchů, na dosah od míst, která byla v minulosti strategickými body a mohla někdy chránit, jindy zase Škodit. Byly to hrady blízký Sehrad nad Horní Lhotou, Světlov a Rýsov u Převodová, snad, pokud skutečně existoval, i hrad na kopci Hradišťka mezi Slušovicemi a Zádveřice-mi. Dále Lukov, Brumov, Malenovice a také opevněný vizovický klášter Smilheim. V těchto místech se stále něco dělo, vždy podle hesla „Ohněm a mečem". A lidé v nechráněných vesnicích platili za válečných událostí majetky, a pokud se neukryli v blízkých lesích, kladli na oltář násilí i své životy. V údolí kolem řek Dřevnice a Lutoninky často zaplály střechy chudých příbytků. Písemné doklady uvádějí např. tatarský vpád na Vizovicko roku 1663, kdy hořelo ve Vizovicícn, Bratřejově o Prlově. Na vizovickém panství přišlo o život 88 osob, z toho jedna v Zádveřicích. Pálili Turci, pálili a zabíjeli kuruci. Smutné události s ohněm se na Vizovicku po dlouhá léta opakovaly. Lidé zachraňovali holé životy, na hašení požárů nebylo ani pomyšlení. Do nocí zářily roku 1708 ohně hořících domů a obydlí ve Vizovicích, ve Vsetíně a zřejmě také v Zádveřicích. Roku 1726 byly v Zádveřicích nákladně opravovány panské objekty, a to hospoda a mlýn s pilou, které byly poškozeny klinickými vpády v letech 1703 až 1710. Z tuho můžeme bezpečně soudit, že ohněm utrpěla i ostatní selská stavení.

 

9_krest-list_s

 

Snad shořela roku 1812 i první dřevěná modlitebna, postavená roku 1782 na místě dnešního kostela. Ústní podání hovoří o požáru, který tenkrát srubovou budovu o půdorysu 17x8,5 m poškodil natolik, že musela být postavena znovu „z tvrdej materie" (viz. foto rodný list).  František Hurta (1878-1972) vyprávěl, že snad shořely Zádveřice za velmi větrného počasí roku 1826, což vsak nebylo doposud ověřeno, natož historicky potvrzeno.

 

O dalších osudných požárech, které obec Zádveřice krutě postihly, víme docela přesně a bude jim věnována samostatná rozprava v dalším textu.
S povodněmi je to trochu jiné. Přicházely téměř každý rok, na jaře a nebo ty letní, kolem svatého Jana, z jánských dešťů. Lutoninka, jindy Dřevnice, někdy i obě říčky se rozvodnily, bývaly prudké a dravé. Voda trhá břehy, rozlévá se do šíře, zaplavuje údolí, bere půdu k Mařaticím a do Dunaje, jak se v Zádveřicích říká, štěrkem zaplavuje pole a luka. Odnáší dobytek, zvířata a v dravých vlnách, bohužel tonou i lidé. Např. v roce 1855 stihla Zádveřice povodeň dvakrát. Kromě toho překvapilo naše předky toho roku krupobití. Příští rok přišel osudný požár, takže lehla popelem podstatná část vesnice.
Ohně nevznikaly jen ve válkách, mělo je na svědomí také zcela civilní lidské počínání. A všední nebezpečí vzniku požáru bylo stále velké. Krytina chalup byla v polovině minulého století a samozřejmá dříve i později došková nebo šindelová. Komíny bývaly většinou jenom sbité z desek, někdy dokonce spletené z proutí a vymazané hlínou. Svítilo se svetidly, tj. dlouhými třískami nastrouhanými z bukového dřeva. Nikdo sice nesměl s tímto světidlem chodit po venku, do stodol a chlévů bylo nakázáno chodit s lucernou, ale praktických denních nedostatků bylo v tomto směru samozřejmě mnoho.
Než vznikly hasičské sbory, je možno nejstarší hasičství nazvat bouráním, protože všechno umění zdolat rozpoutaný oheň záviselo hlavně na zbourání sousedních budov, aby se zamezilo souvislému šíření požáru. Při takovémto zásahu se používalo trhacích háků, sekyr, žebříku, puten, sudů a džberů k manipulaci s vodou. Jaký byl názor na hašení a protiohňovou prevenci asi před sto lety, názorně uvádí výňatek z vědecké stati:
„Hasiti ohně a činiti opatření, aby požár vzniknouti nemohl, náleží v policejní sbor samostatné působnosti místní obce; policii tuto vykonávají starosta obce, po případě komisaři pro jednotlivé části obce výborem obecním ustanovení. Obcí sluší v této věci učinili čtvero opatření:


- 1. Především jest dohlížeti, aby zachována byla všechna nařízení a zápovědi, jimiž nebezpečí ohně zamezeno hýli má. Každý rok mají také prohlédnuty býti všechny budovy za přispění znalce a po případě zástupce sboru hasičův, aby vypátrány n odstraněny byly vady, z nichž by nebezpečí požáru vzejiti mohlo; (hile má býti dohlíženo k řádnému a pravidelnému čištění komínů a rour kouř odvádějících, má býti zřízen zvláštní ponocný, kdo pak lni není, mají občané sami aspoň od Července do října střídavě ho nati noční stráž.


- 2. Má-li požár co nejdříve býti utlumen, sluší se učiniti opatření: aby mohlo co nejrychleji dáno býti znamení na poplach (zvony a jiným způsobem); aby v obcí, po případě v tnulo vádí samých (ve studnách nebo v kádích) bylo dostatek vody; aby o požáru zpraveny byly též sousední obce a sbory hasičův; aby stále pohotově bylo hasicí nářadí v dostatečném množství a v řádném stavu; aby v obci zřízen byl sbor hasičský.


- 3. Aby s rozkáceným živlem bylo lze zápasiti, jest především třeba, aby byl pro každou obec ustanoven řád hašení, tj. nařízení, jak při vzniku požáru předsejíti se má a jaké kdo při hašení konati má práce zvláštní, neboť všeobecně jest každý, kdo se tomu nahodí a je způsobilý, nehrozí-li jeho vlastnímu majetku nebezpečí, pod pokutou povinen v obvodu místní obce bezplatně a osobně při hašení pomáhali; rovněž koni, ať jsou číkoli, smí za přiměřenou náhradu býti použito k vožení stříkaček, vody aj., nebo k jízdě s poselstvím o pomoc do sousedních obcí, jež rovněž jsou povinny sobě bezplatně přispěti. Také jest potřebí postarati se o pořádek na místě samém, aby hašení účelně bylo prováděno, může starosta svou moc policejní na tu dobu svěřiti náčelníkovi přítomného sboru hasičského, jehož pak musejí všichni býti poslušní. Zvláště je důležito, aby na majetek soukromý nebylo saháno, leč nezbývá-li již jiného prostředku, aby požár byl udušen neb obmezen; musí-li pak se tak stati, budiž hlavně o to dbáno, aby vynášené svršky byly bezpečně uschovány a majiteli navráceny.


- 4. Jakmile jest po ohni, jest obecnímu starostovi ihned pátrati po jeho příčině; o výsledku pátrání musí podati zprávu na okres, po¬litickému úřadu a obecnímu výboru. Vznikl-li oheň nezachováním nařízení stavebních nebo policejních, neb odepřel-li kdo při hašení službu nějakou, potrestá viníka trestní senát obecní; jde-H však tu o čin stíhaný zákony trestními, sluší o tom ihned zpraviti soud" (36).

 



13-sbor-has_sDnes už trochu staromilský text ukončíme ještě jednou větou z již uvedeného pramene. Obsahuje totiž to podstatné, čím se chce tato práce zabývat. „Úlohou hasičských sborů, zvláště dobrovolných jest rychle a spořádaně poskytovati pomoci nejen při požárech, ale i při povodních, při průtrži mračen, při sesutí se staveb, při neštěstí na dráze a pod...." Při požárech byli lidé v Zádveřicích velice obětaví, jak se objevil nežádoucí oheň, hned zvonili na poplach, také obecní sluha „fojtík" ihned bubnoval a hlásil: „Ludé, kdeste koli, vezměte ihned puténky a háky, neb hoří tam a tam. Tak běžte pomáhat, muži i ženy!" A také když nebylo povětří, zabránili, aby se oheň rozšířil. Ve dvou případech hořelo ve chlévech, které byly společně s obytnou částí a všechno pod doškem. Lidé se sběhli, oheň byl v krátké chvíli uhašen. Ale jak se zřídil hasičský sbor, spoléhali lidé více na hasiče.


Než vznikl v obci v roce 1911 organizovaný hasičský sbor, pomá¬hali si obyvatelé při požáru, jak uměli. Hořící doškové střechy byly strhávány na zem a polévány vodou, k nehořícím okolním budovám přistavovali obětaví lidé žebře a z nich polévali střechy, aby zabránili šíření požáru. Aby bylo sníženo riziko vzniku požáru, byly budovány venkovní zdi vedle pecí a kamen v jinak celodřevěných domech z kamene nebo z vepřovic. Také komíny, které stály na du¬bových trámech, byly stavěny z nepálených cihel. Přesto však znovu hořelo. Naši předkové prožili mnoho hrůzy.

 

 

Požár roku 1856

 

Bylo málo chvil v historii naší obce, které se tak ostře vryly do paměti dědiny, jako požár kolem desáté hodiny ranní 28. dubna roku 1856. O události, která ovlivnila život více generací, se celá další pokolení vyprávělo. Při draní peří, při besedách, v hospodě i ve škole v hodinách vlastivědy, dějepisu a nakonec i v hodinách náboženství. Oheň si nevybíral a smetl i církevní majetek.


Požár vznikl ve stavení číslo 46, kde hospodáři vypadl ve stodolo na mlatu uhlík z fajfky a nebyl včas nalezen. Než vyšel hospodář s náručím slámy na dvůr, šlehaly už ve stodole plameny. Většina staveb v obci byla tenkrát ze dřeva, kryta doškovými a šindelový mi střechami, shořely tedy do základů s veškerým inventářem a někde i s dobytkem. V čísle popisném 5 u Šišů utrhl býk dubový trám, na němž byl upevněn řetěz vedoucí k jeho hlavě. Snažil se osvobodit z hořící stáje. Trám se vzpříčil ve veřejích chléva a ubohé zvíře usmrtily plameny. Když se muži vrátili hladoví z pole, ukrajovali ze zvířete kusy upečeného masa. To jediné zůstalo jako pokrm ve stavení, které se obrátilo v popel. V nešťastný den vál silný jižní vítr, v krátké chvíli proměnil obec v hořící pochodeň. Písem ně zaznamenal tuto událost jasenský kazatel Adam Žambokrely, do Jasenné totiž tenkrát farnostně náleželi Zádveřané augspurského vyznání. Některé informace o této hrůze se dochovaly do dnešních dní také ústním podáním. Shořel dolní mlýn, hospoda, škola, fara, kostel a 87 domů i s hospodářskými budovami.


11_zbrojnice_sV čísle 47 u Mikesků byl šťastnou náhodou zachráněn malý clilapec, ale zároveň tragicky skonala jeho matka, která se vydala na půdu pro peřiny. V obci zahynulo 69 kusů dobytka, který už ne bylo možno vyvést ze stájí a chlévů. Z kostela zůstaly jen čtyři holé stěny, z fary vynesl farář Josef Opočenský pokladnu a pokoušel se zachránit matriky, mezitím, v nestřežené chvíli někdo pokladnu ukradl. Později nebyl zloděj vypátrán, ale říkalo se, že šlo pravděpodobně o farníka z lipských pasek. Shořel také školní archív. Josef Kalda, zdejší učitel, uložil cennější věci clo sklepa, ale bohužel i zde je velký požár spálil. Když hořel kostel, varhany samy hrály, v hospodě shořela formanovi fůra s deskami, mlýnský kámen se žárem rozsypal na prach. Nedalo se nic hasit, neměl také kdo, hasičské sbory tenkrát neexistovaly, mnoho domácích bylo ten den za prací na poli a muži s koňmi na formanských cestách.
Lidé přišli o všechno. Mnozí se rozhodli neobnovovat již svá obydlí, prodali pole a mnoho rodin se postupně vystěhovalo do Ameriky, kde hledali nový domov. Některé rodiny odešly do sousedních Uher.


Po požáru roku 1856 nechala obec zřídit na návsi šindelem kryty přístřešek pro žebře, háky a impregnované plátěné kbelíky na vo du. Tato „žebřovňa" stávala na šesti dubových kůlech a dochovala se uprostřed dědiny až do roku 1911, kdy byl v naší obci založen Sbor dobrovolných hasičů (13). Dnes můžeme podobný přístřešek vidět v rožnovském skanzenu.

 

 

Požární veršování

 

Někdy se kolem ohně seběhla i radostnější událost. Autor zapsal v roce 1970 vyprávění 'Mletého Františka Hurty o tom, jak vznikla v Zádveřicích o ohni neumělá báseň. Stalo se tenkrát asi toto: Jan Balusek (nar. 1845], zvaný Sovík, bydlel v Zádveřicích v Těchlovském, chtěl zasít pohanku a neměl úhor čím pohnojit. A tak se rozhodl použít na roli popel. Nanosil na pole celé hromady borového klestí, chrastí večer zapálil, schoval se do křoví a čekal, co se bude dít. V Zádvericích začali zvonit na poplach a také obecní bubeník strýc Rafajík tloukl paličkami do kůže a křičel: „Lidé, kde jste kdo, vezměte putny a háky, Balusek Těchlovský má stavení v pla¬meni, tak běžte mu na pomoc!" Záře z toho ohně byla veliká. Lidé říkali, že hoří panský dvůr na Těchlově, druzí zase, že je to na Chrastešovách. Jedni i druzí běželi do Těchlovského, kde bylo již hodně diváků z Vizovic. Básník Balusek vše pozoroval a po ohni rozeslal po Zádvericích „báseň", kterou nazval „Požární". Vše se odehrálo asi v roce 1886 a bylo to prý v rýmech celé takto:




Poslechněte, lidé, málo, co se v Zádveřicích stalo, a to léta tohoto, ó, ty svatá Doroto.
Bylo to pátého září, lidé křičí, kde to hoří, na Těchlovách dvůr panský, nebo Sovík Těchlovský.
Na Chrastešovách to není, ty jsou dále zastrčeny, tam kousek za Rakova, ta ubohá dědina.
Lidé se už k ohni hnali, mnohý se ve spěchu svalí, ale žádný nic nedbá, jen když chudáka zachová.
Jura Geržů pošetilý vyletěl pozděj z dědiny, než doletěl do Strání, byl celý zadýchaný.
Hned na Balůska nadával, že boří z Březiny tahal, „desítňák" ho nemine, že ho rubal v Březině.
Pan učitel se šel dívat, po cestě už začal sípat, postál tam jen chvilečku, podepřený paličků.
Ozef Hurtů po tom toužil, by Balůskovi ublížil, proto na Ungra volal, by to v zámku meldoval.



Unger byl panský kočí na vizovickém zámku, zadýchaný pan učitel se jmenoval Josef Tetřev, po cestě se tělnatý pán unavil. Zbylá dvě příjmení známe v Zádveřicích podnes, Gerža má v říkance dostatečnou charakteristiku a Josef Hurta byl tenkrát členem obecního výboru.

 

 

Požár v roce 1907

 

Dne 6. května 1907 vypukl v chudé valašské obci Zádveřicích požár, který se v prudkém větru během dvou až tří hodin tak rozšířil, že lehlo popelem 26 malorolnických usedlostí a 35 rodin se ocitlo v té největší nouzi.
Požár vznikl v 11 hodin v Chaloupkách v domku č. p. 93. Sedmiletý chlapec Josef Rafaj si hrál s nabitou brokovnicí, ze které vyšla rána do doškové střechy. Přes úsilí devíti hasičských sborů vyhořela čísla popisná 93, 94, 132, 91, 79, 83, 130, 75, 77, 56, 136 (po ohni bylo vystavěno ve Vršku), 137, 78 (usedlost nebyla pojištěna), 88, 90, 65, 117, 122 (zůstala stodola), 27 (zůstala stodola), 140 (nepojištěno), 89, 10 (zůstala obytná část), 24, 34, 174 (zůstala obytná část) a číslo 160, které bylo nepojištěno a jehož majitel domek prá¬vě vystavěl, neboť mu shořel již jednou, v roce 1906. „Bylo to strašné!" zapsal Josef Balusek. „U Schovajců na Kopci vyhořeli rok před tím, právě dodělali střechu a už zase hoří. U Geržů v Chaloupkách také před rokem spravili celé stavení, dali na všechno nové střechy, vše jim shořelo a pojištěni nebyli." František Hurta, jemuž bylo v době požáru 29 let, po šedesáti letech vzpomínal: „Pomáhali jsme zachraňovat dobytek. Koně, krávy, kozy a ovce se daly odvést. Prasata jsme od Trůbelíků v čísle 117 dostali až za potok na obecní pozemek. Sotva jsme se od nich vzdálili, prasata utíkala zpátky do hořící usedlosti, kde se upekla. Zdálo se, že se oheň rozšíří i do vsi po hořících pletených plotech. Zabránila v tom obětavost slušovických a želechovických hasičů."


Marie Korábová, dcera nadučitele Tomáše Hronka, pozdějšího spoluzakladatele hasičského sboru, vzpomíná na tyto hrozné chvíle takto:
„Požár v roce 1907 jsem zažila jako jedenáctiletá. Když jsme toho květnového dne vyšli z budovy měšťanské školy ve Vizovicích, bylo venku hodně kouře a lidé křičeli: «Zádveřice hoříííí!» Bylo nás asi šest, co jsme tenkrát chodili ve Vizovicích do školy. Se strachem jsme utíkali domů, blížili jsme se ke vsi, přibývalo kouře a také narůstala naše úzkost. V dědině bylo boží dopuštění. Lidé naříkali, dobytek splašeně pobíhal. Celá Chaloupka byla v jednom ohni. Lidé hasili putnami, hasiči tenkrát ve vsi ještě nebyli, čekalo se, až do razí pomoc ze vzdálenějších míst, kde už sbory existovaly. Ještě štěstí, že se náhle obrátil vítr, jinak by shořela celá dědina. II nás ve škole byly chodby i sklep plné uzlů s peřinami, lidé ze vsi to si!in nanosili, věřili, že zděná školní budova neprohoří, kdyby sn chytla i okolní stavení. V Chaloupkách shořelo všechno. Když začalo hořet, byli lidé na poli, a tak jim zůstalo jen to, co měli na sobě. Naštěstí nepřišel nikdo o život."


Snad nebylo nikde tolik bídy, jak v této chudé valašské dědině po požáru.
Obec i církev žádaly o pomoc. Zemský poslanec Karel Bubela ze Vsetína přivezl fůru chleba, obnošené šatstvo a přispěl i peněž ním obnosem. Rakouský císař poslal 2000 korun, zemský výbor přispěl stejnou částkou, z c. k. hejtmanství poslali přes tři tisíce ko¬nin. Přicházely dary z Moravy, Čech, ale i z Holandska, Německu a Švýcarska.



Zádveřický farář František Pokora popisuje tento požár v knížce „V něm život byl", užívá však pseudonymu J. P. Tis. Požárem trápení pro Zádveřice neskončilo. Housenky toho roku způsobily velké škody, takže stromoví zůstalo bez listu, nebylo pak ovoce. Stouply ceny obilí a potravin. 14. července přišla ještě nad kopcem Sirákovem průtrž mračen a povodeň z toho vzniklá způsobila velké škody.

 

 

Povodně

 

„Povodeň je mimořádně vysoký stav vody, který přináší obyvatelům okolních poloh značné škody na polích a majetku. ... Shlukne-li se nad údolím průtrž mračen, nebo je-li po silné vánici sněhové na sklonku zimy před příchozím jarem náhlá obleva, nebo prší-li vydatně po dlouhou dobu a tou měrou, že země nestačí pohltili množství vody, jež by pórovitostí svojí pohltila za doby trvalého sucha, nastane povodeň... voda stoupá, vylévajíc se nad nízké břehy, zaplavujíc luka, pole, lidská obydlí, odnášejíc zvětšenou rychlostí vše, co jí stojí v cestě." (37). Tolik říká o povodni struč¬ná encyklopedická citace. Ctěme dále, jak to bylo jednou ve sku-tečnosti.



Povodeň v červnu 1891

 
Autor knihy Dějiny a paměti města Vizovic PhMr. Josef Čižmář převzal informace o povodni roku 1891 ze Školní a klášterní kro¬niky vizovické a nazval noc ze 7. na 8. června hroznou vzpomínkou až do smrti všech, kteří tuto noc prožili. Počátkem večera zničila strašná bouře a průtrž mračen všechnu úrodu na polích. Hrůza však rostla v noci každou hodinu, stoupající voda vnikala prudce do sklepů, dveřmi i okny do bytů, z nichž mnozí jenom v nejnutnějším oblečení utekli na půdu. Voda sahala v chalupách až do stropu a ubozí postižení čekali na půdě v černé tmě při rachotu hromů a za doprovodu hrozné vichřice a deště až do tří hodin do rána. Teprve potom začala voda opadávat. Ráno lidé plakali nad hroznou spouští. Polní nářadí, dříví a vše, co bylo na dvorech, zmizelo. Pra¬sata, kozy a drůbež byly z větší části utopeny. Menší domky poblíž řeky byly proudem vody odneseny nebo poškozeny. Také dvě osoby ve Vizovicích utonuly, dvanáctiletá dcera rodiny Pravdovy, jejich dům č. p. 408 byl pobořen, a starší žena Tereza Hejtmánkova. Jaké výše a prudkosti dosáhla rozvodněná řeka, lze soudit z toho, že odnesla z náměstí vazbu připravenou na novou školní budovu (22). Stejně bolestný byl pohled na polích. Mnoho silných stromů bylo vyrváno ze země i s kořeny, pole a louky v nížinách ležely pod štěrkem a kamením, ze strání byla odplavena orná půda.


Noc hrůzy se odehrávala stejně tak v Zádveřicích. Železniční trať, která chrání dnes většinu obce před povodní, tenkrát neexistovala. Voda zaplavila celé údolí, dosáhla po hlavní silnici až k místům u budovy staré školy, kde se říká na Bráně. Pod Zádveřicemi se spojily vody rozvodněné Lutoninky a Dřevnice a zatopily široké údolí v trati Rybníky, Ostí a roviny u řeky Dřevnice. V Lípě tekla voda okny do stavení. Podobné noční hrůzy nebylo pamětníka (41).



Ve středu obce Zádveřice museli mnozí lidé opustit stavení, aby uchránili holé životy.
Dříví, hnůj, nářadí bylo ze dvorů odplaveno. Z některých stavení se podařilo odvést krávy a koně. Jinde zase dobytek stál přednímu nohama ve žlabech, aby se neutopil. Zmizely včelíny se včelami, zaneseny byly studny. V blízkosti reky se lidé zachránili tím, že vylezli na strom a zde trávili hroznou noc i s dvouletým dítětem uvázaným v plachtě na haluzi jabloně.


Druhý den ráno byl na lukách v Zádveřicích nalezen utopený dobytek, např. jalovice uvázaná u koryta, prase, ale i pytle s mou¬kou, nábytek a mnoho zničeného zboží z vizovických obchodů. U horního mlýna č. p. 128 byla ve vrboví nalezena utonulá dvanáctiletá dívka z Vizovic.
Jeden z mnoha postižených v Zádveřicích, Josef Mikeska z č. p. 35, zapsal na deskách rodinné bible vzkaz pro budoucí o hrozné noci z neděle na pondělí ze 7. na 8. června 1891. Volně přepsána zní zpráva asi takto: „V noci byla hrozná bouře. Voda zatopila celou dolinu. Odnesla z našeho dvora hnůj, všechno dříví a zanesla studnu, takže jsme utrpěli velkou škodu. Patery včely, bylo to asi 24 úlů, se octly na zahradě č. p. 62, což bylo nejméně 200 až 300 metrů daleko." Ano, lidé ráno plakali. Autor se nediví a chápe, neboť sám zažil rovněž stoletou vodu za 96 let po této události, povodeň z 27. na 28. června roku 1987.